Hrál kdosi na hoboj a hrál už kolik dní
Hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
A ani nerozžal si oheň pobřežní
Neb všechny ohně prý tu zhasnou, uplavou
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách
Na plochém pobřeží kde nikdo nepřistál
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?
Hrál smutně na hoboj. vzduch zhluboka se chvěl
Pod písní váhavou a jemnou, mollovou
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplavou.
