Při jednom ze svých vesmírných letů
Jelikož po nocích cestuji rád
Za zády nechal jsem naši planetu
A přistál v souhvězdí Žab
Čekal jsem hojnost a úrodné roky
Přátelský vzduch a vodu z křišťálu
Malebnou krajinu s horskými oky
Jejichž odlesky se tříští o skálu
Lítal jsem nad krajinou až do mraků
Honil se s motýly mezi květy
Zpíval jsem písně hvězdných tuláků
Objevoval vzdálené světy
Sto padesát let jsem prožil v jejich světě
Za jediný moment svého snu
Sto padesát roků byl jsem žábou na planetě
S odříznutou cestou ke kosmu
A strašná gravitace mne ku prameni táhla
Na němž, kdo sedí, už nemůže se hnout
Na koho kdy ta rozkošnice sáhla
Nemůže už nikdy nebem plout
Nepozná úlety až do mraků
Večírky s motýly mezi květy
Nerozumí písním tuláků
Neupřímně zní jeho věty
A jenom budík mi zvoněním naději dává
Že rozum zas nalezne svůj klid
Jsem přece člověk. Copak jsem žába!
Vždyť já se přece mohu probudit
A zpívat všem, kteří jste tu
A kdo z vás po nocích cestuje rád
Až poletíte vstříc novému světu
Pozor na souhvězdí Žab
Lítejte nad krajinou až do mraků
Hoňte se s motýly mezi květy
Zpívejte písně hvězdných tuláků
Objevujte vzdálené světy
Souhvězdí Žab se pozná velmi lehce
Tamní obyvatelé jsou zelení
Zelené mozky v zelené lebce
A od hub jim šlehají plameny
