Vločky jsou hvězdy, co nehasnou, když sluncdm vystrčí hlavu.
Jedna z nich ležela před masnou, uprostřed vzteklýho davu.
Bylo to minulou sobotu, dostali hovězí přední.
Ona koukala zoufale na botu, která se zjevila před ní.
Dlouho se v rozpacích strojila v oblacích pro tuto sváteční chvíli.
Po vzoru básníků za cenu zániku letěla, aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý.
Pak řezník vytáhl roletu, nikdo si nevšimnul asi.
Té vločky středního doletu s náloží něhy a krásy.
Zmizela pod jednou z podrážek, na vločkách jaksi se nelpí.
Leda kdyby tak pronikla do drážek nějaké Gotové LP.
Dlouho se v rozpacích strojila v oblacích pro tuto sváteční chvíli.
Po vzoru básníků za cenu zániku letěla, aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý.
Nebuďme ke vločkám neteční, to pro nás v bolestech tají.
Aby nám v dutině lebeční nezbylo jen, co kde mají.
