Sentiment Na Tri Body

Zdalipak oči básníka, jež slovy dotýká se hvězd, vnímají tytéž barvy nad střechami měst? Zdalipak srdcem proutníka, tedy jestli nějaké má, zdalipak jím tatáž krev jako v mém obíhá? Ptám se i tebe, Bože, jestli vlastně někde jseš. A jestli jo, koukáš z lóže, anebo z prašných cest? Zdalipak se ptákům v nebi taky zdají sny, když s anděly dolů hledí a počítaj' naše dny. A komu patří všechna láska a komu příkoří, proč jednomu oheň praská a druhému nehoří? Otázky se časem množí, já pořád žiju, to je boží! Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení z toho, že jsme tady na zemi. Proč si města ukusují z polí a mizí kouzla starých míst, proč je pán, kdo sám se zvolí a tím spíš je si sebou jist, kolikrát je člověk na světě, než se naučí mít rád a proč je podzim zrovna po létě, jinak nic nemá pevnej řád, proč máš oči v barvě topasu a srdce z kamene, proč on tě smí držet u pasu a mně pořád říkáš ne? Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení z toho, že jsme k sobě stvořeni. Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení z toho, že jsme tady na zemi.