Mírně rozhněvaný muž lehce středního věku

Na tuhle píseň jsem se chystal dlouhé roky, poctivě přemítal a těžce vážil slova, pak všechno vyhodil a začal zase znova, a jak čas ubíhal, tak přibývaly sloky o dobách zápasů, žen s vlasy do pasu, výher i trapasů. Jenomže život, mrcha, zavile se kření, jedno jsi, hochu, zahnal, už tě druhé trápí, tak, Stando, bouchni pěstí, jak to dělaj' chlapi, i když si nemyslíš, že se tím něco změní, jen srdce okřeje, člověk se zasměje a chvilku dobře je. Sedávám v hospodě a slyším samé tlachy, Daněk se odrodil, už nezpívá, co zpíval, a vlastně žádnej z nich už není to, co býval, desky maj' sice hezký, ale maj' z nich prachy, a to se nesluší, duši to naruší a city vysuší. A tak jdu na ryby a na vodu se dívám, říkám si: proč by ses měl, hochu, pro to věšet, co život rozcuchal, člověk neučeše, po svém jsem vyrůstal a po svém taky zpívám o cestách do mládí, kouzelném kapradí, o tom, že nevadí. Tak jsem si řekl: synku, nač to v sobě tlumíš, vždyť nejde o blbinku, jde o tvoji duši, tak zpívej, ať to slyší každý, kdo má uši, řvi jako o život a nejlíp, jak to umíš, nehledej symboly, jdi třeba o holi, a snad to přebolí, nehledej symboly, jdi třeba o holi, a už to nebolí ...